Začínáme v Kanadě 1. díl - Je to tu, odjíždíme.

Čtyřdílná minisérie “Začínáme v Kanadě” popisující změnu našich dosavadních životů. V této sérii v podobě krátkých článků se vám budeme snažit popsat naši cestu z Česka až do Kanady po první vydělaný dolar. Doufáme, že se vám články budou líbit a těšíme se na zpětnou vazbu. :-)

---

Opustit práci, bydlení, rodinu, přátelé. Navléct trička Jsem na cestě, zabalit kufry a popadnout dokumenty. Cesta může začít!

Dlouho očekávané dobrodružství je za dveřmi a my se snažíme sbalit naše věci pro jeden dlouhý rok v Kanadě do jednoho zavazadla s maximální hmotností do 23 kg. Letní i zimní věci, dárky pro naše přátelé, hromada léků a láhev české slivovice. Po každém přidání věci, vážíme svůj kufr s hrůzou až do té doby, kdy nejde skoro zavřít. Hurá "Vešli jsme se". Od teď nastává klasická cestovní horečka. Máme všechno? Potřebuji vůbec tohle a takto? Dojedeme v pořádku? Tyto otázky si neustále opakujeme dokola.

Poslední večer před odjezdem trávíme odděleně u svých rodin. Shodli jsme se, že to byl zvláštní večer, jelikož své blízké vidíme na dlouhou dobu naposledy. Martina se stihla na několik hodit alespoň prospat, Šimon však nemohl spát vůbec a doufal, že o to víc naspí na cestách. Odjezd je v brzkých hodinách a to v 3:30 hodin, jelikož už v 5 hodin musíme být na letišti. Těžké rozloučení s rodinou a naše cesta může začít. Cílem je nejjižnější kanadské město - Windsor.

Naše první společná cestovatelská cesta začíná odletem v 7:00 hodin z letiště Václava Havla s českou aerolinií. Po necelých dvou hodinách jsme ve Frankfurtu, kde nás čeká šestihodinový přestup na letadlo mířící do Toronta. To jsme však ještě nečekali, jak komplikovaný přestup musíme absolvovat. Oba se ocitáme na frankfurtském letišti poprvé. Jsme na terminálu 2, toť vše co víme. O chvíli později se zorientujeme a víme odletovou bránu, bohužel je však na terminálu 1. Procházíme letiště tam a zpět, ale za boha se nemůžeme dostat na správný terminál. Zastavujeme tedy letištní personál a ptáme se na cestu. Ten nám ochotně radí, ale přes německý přízvuk si říkáme, že jsme asi rozuměli špatně. „Dostaňte se ven z letiště a tam nasedněte na autobus. Ten vás odveze po pátnácti minutách na terminál 1.” To se nám zda nějak divné, popojdeme kousek a ptáme se letištního personálu opět. „Musíte ven z tohoto terminálu a po eskalátorech nahoru na Skyline.” Poděkujeme a následujeme instrukce. Cestou si říkáme, co že to ten Skyline vůbec je. Teprve až po tom, co vyjíždíme poslední eskalátor, zjišťujeme, že místní terminály spojuje prosklený vlak. Konečně jsme tu. Dostat se na správný terminál nám prosím trvalo dvě hodiny, ale co, příště budeme zkušenější.

Čekání na další let nám dobře utíká. Procvičujeme angličtinu a připravujeme na pohovor s kanadským úředníkem. Popíjíme pivo a čekáme na boarding. Ubíhá dvacet minut a dveře na nástup jsou stále zavřené. „Co se děje?”, si říkáme. Šimon se jde znovu podívat na informace a zjišťuje, že odletová brána se během poledne změnila. Nejsme však jediní, které tato změna zaskočila a rychle běžíme ke správné bráně. Kde čeká autobus, který nás odváží “dvacetiminutovou exkurzní jízdou po letišti” ke správnému letadlu.

V 15:00 hodin se naše letadlo německé společnosti Condor odlepuje od země a nás čeká osmihodinová cesta. Místa na nohy je málo a jídlo není žádná sláva. Spánek se nám vyhýbá a zadek máme pořádně otlačený. Cesta je pro nás vyčerpávající a už teď nekonečná.

Pokračování příště...